Jak kradou a šmelí někteří politici? Zde je technologický návod na část těchto zločinů na modulových příkladech. Podobnost jednotlivých postav je čistě náhodná.
V souvislostmi s fiktivními sponzory jedné politické strany a obrovskými výdaji na volby, ať již přiznanými a nebo ne, se můžeme ptát: „Kde na to ty stranické pokladny berou?“ Můžeme si odpovědět, můžeme předpokládat, můžeme se dohadovat...1. Sponzoři. Něco od politické strany chtějí, a tato politická strana, nejlépe vládnoucí, ať již v ČR a nebo v určitém městě,jim to zprostředkuje, za sponzorský dar. Je to skoro stejné, jako když jdete na úřad a dáte někomu obálku. Jenomže v případě politických stran je to zcela legální postup.
2. Obrovské platy manažerů. Na vysoké manažerské posty se dají lidé, kteří potom část svých nesmyslně vysokých příjmů předají do kasy určité strany, dále politikům, kteří je tam dostali a tak podobně...
3a. Úplatky za státní zakázky a nebo zakázky měst a obcí. Vybere se nějaký člověk blízký straně, který vhodným způsobem sdělí žádající firmě, kam má ten náklaďák s úplatky složit. A dohodnou se na postupu. Tohoto se vrcholní politici nezúčastní. Ještě by je při tom někdo chytil a byl by malér... Když chytnou pouze nějakého toho „lobbistu“, tak ten malér není takový.
3b. Privatizace . Zde platí to samé, jako v 3a.
3c. Ovlivňování přijetí různých zákonů.
4. Soudní kauzy. To se sejde pár vykutálených pánů a dam a udělají to asi tímto stylem. Když se ruka k ruce vine, tak se dílo podaří. Advokáti, soudci, státní úředníci a zástupce jisté firmy se dají dohromady.
To zástupce státu buďto úmyslně a nebo neúmyslně poškodí jistou firmu, ta nahlásí miliardové škody, většinou sporné a nebo fiktivní, vezmou si na pomoc advokáta o kterém se všeobecně ví, že to se soudy „umí“ a tam má své „známé“. A už se otvírají stavidla a už tečou miliardy ze státního rybníku... Něco straně, něco politikům, něco soudcům, něco advokátům, něco firmě, „držhubné“ tomu či onomu. Je to tak krásné, když si lidé tak pomáhají, že?
Nebo se za zcela nesmyslnou cenu rozhodne jistá advokátní kancelář hájit zájmy jisté strany ohledně jistého majetku, dejme tomu za sto milionů chtějí vysoudit jistý barák v Praze ……..z těchto 100 milionů je ovšem 90 milionů jako úplatek pro ………jisté lidi od soudu ……..za to, že soudy proběhnou „zdárně“ . Soudy pak proběhnou „zdárně“ a strana má zaplatit. Strana má zaplatit dojednaných 100 milionů, ale zaplatit nechce, neboť prý dohodnutá cena „nebyla morální“! Co je tedy v tomto státě „morální“, no to mi vysvětlete, páni politici.
5. Fiktivní práce. To se zadá nějaká práce firmě, za státní a nebo městské peníze a skutečná cena této práce je iluzorní, obvykle ani ne 1/10 ceny této oceněné práce. Peníze ze státní pokladny pak tečou k firmě, která si část ponechá a část mizí do neznáma. Kam? Zeptejte se na to některých našich politiků. Nebo někdo z magistrátu založí fiktivní firmu, za peníze radních, kteří přihrají této firmě výhodnou zakázku třeba za miliardu a sepíšou pro tuto firmu nevídaně výhodnou smlouvu, která již nejde nikdy zrušit.
6. Fiktivní práce pro zahraničního klienta. Politik a nebo bývalý politik s množstvím známých „tam nahoře“ se nechá zaměstnat za obrovské peníze u zahraniční firmy, která potřebuje „něco vyřídit na ministerstvu“. Kde ovšem tento politik je a nebo tento politik byl zaměstnán... Dělení se děje obvyklým způsobem, zkrátka nepřijde ani strana, která toto ministerstvo „vlastní“. Proč jsou naše dálnice tak drahé? Zeptejte se na ministerstvu dopravy.
7. Dotace. Ty přece nedáme žádnému nevděčníkovi - člověku, který za ně ani nedovede patřičným způsobem poděkovat straně, která má resort a dotace na starosti. Je třeba poděkovat straně i některým představitelům zvlášť.
8. Bílý kůň. To se vybere nějaký člověk, který spravuje státní miliony a nebo miliardy a jako náhodou má k těmto milionům a nebo miliardám sám volný přístup a může s nimi disponovat. No a pak se stane, že nějakým „opomenutím“ jsou ty miliony a nebo miliardy pryč. Dotyčný se obvykle brání, že postupoval podle „jakýchsi blíže nespecifikovaných směrnic“ a udělá ze sebe málem „oběť“, která musí opustit svoje dobře placené místo. Možná ho potrestají i tak, že ho „vyloučí ze strany, jíž je členem.“ No každopádně je to méně bolestné, než jít „bručet“ na patnáct let do basy a splácet zpronevěřené peníze. Dnes už se takový defraudant střílet do hlavy nemusí. Strana se o něj postará... No, nebude to ale zadarmo, to je jasné všem, kteří do tohoto „stranického byznysu“ jen trochu vidí. A možná se pro něj najde i nějaké to perspektivní místečko „za větrem“. Možná bude i lepší, nežli měl dosud.
9. Nepřímé úplatky. To se šéf nějaké strany a nebo jeho známí pustí do podnikání, no a ono jim to jaksi nevyjde. Půjčí si na podnikání 80 milionů od bank a buďto to prošustrují, rozkradou a nebo nejsou jenom schopní úspěšně podnikat. Co teď s tím? Třeba to uděláme takto: Jistá firma chce dlouholetou zakázku v jistém velkém městě, kde dělá primátora jejich známý, pan x. Co z toto vyleze? Tato firma se náhle rozhodne, že koupí silně zadluženou firmu pana předsedy a nebo jeho známých za cenu dejme tomu 100 milionů korun, no a pan předseda a nebo jeho známý je v pohodě, banky dostanou co potřebovaly a ještě nám 20 milionů zbude... Firma tu velkou zakázku od magistrátu dostane. Všichni mají, co chtěli... A je po problému. Můžeme vytvářet nové zlodějiny a šupárny.
Stejnou taktiku zvolil kdysi i jistý představitel v USA pro svého nepříliš úspěšného syna... Ale to bych si dovoloval asi příliš moc. A i ve „svobodném světě“ má svoboda určité hranice.
10. Zprostředkovatel. To se dvě třeba státní firmy dohodnou na určité zakázce. Za miliony a nebo miliardy korun. Manažer se stotisícovým platem dá echo jistým politikům. Příležitost - řeknou si určití politici. Proč do toho obchodu nenastrčit nějakou svojí zprostředkovatelskou firmu, nebo osobu? No a ta firma a nebo člověk jim na této zakázce něco jakoby zprostředkují za třeba 5% ceny zakázky. No a už jsou zase nějaké ty desítky milionů doma. Kde doma? Zeptejte se některých našich politiků.
11. Stavební parcely – to se připraví tajný plán pozemků, které budou určeny jako stavební a nebo na nichž se bude realizovat výstavba určitého druhu. Nebo zkrátka pozemky, které budou v budoucnu jakýmkoliv způsobem zhodnoceny. No a pak si aktéři ty pozemky nakoupí, buďto sami a nebo pomocí nastrčené osoby. A výdělky? V průběhu času obvykle deseti až stonásobek původní ceny. Také zde mohou politici získat peníze pro sebe a nebo pro stranu.
12. Státní dluh. To třeba máme u jistých zemí pár desítek miliard dluhů. No a přijde osoba x a řekne: „Jestli chcete dluh státu y vrátit, tak já vám to zprostředkuji. Stát y je na tom momentálně špatně, při nejlepším dostanete 30% a z těch třiceti procent mi dáte 5% jako zprostředkovateli a nastrčte si tam taky nějakou poradní firmu, ať z toho také něco máte...“ Tajná služba ČR zjistí, že zprostředkovatel x má k hlavě státu y velice blízko a že hlava státu y každý jiný obchod se státním dluhem znemožní. Co udělá moudrý stát?
A všichni jsou spokojeni. OK? No hlavně, že je všechno OK! Ať žije svoboda a svobodné podnikání ve svobodném světě! A proč se dřít, když to jde všechno tak jednoduše ošulit.
Liberalismus, to je to, co nám tu ještě scházelo. Nebo se to dá také nazvat Havlovým a Klausovým komunismem pro VIP. „Ukradni, co se dá. A nebo to aspoň zašmel.“ „Já ti pomůžu z titulu své funkce a o výtěžek se pak rozdělíme.“
Některým politikům jen stačí otevřít náruč a peníze se k němu hrnou samy ze všech stran. Někdy musí ty peníze i trochu odhánět, aby to nebylo tak okaté a nepoškodilo to jméno dotyčného věhlasného politika a nebo jeho stranu.
Čili – pro provoz na silnicích je potřeba jasných a srozumitelných předpisů a lidí, co je ovládají. A pro provozování politiky je zapotřebí to samé. Jistě není možné, aby tu byli za prezidenty - napůl šílený dramatik, nebo napůl šílený ekonom se svými blouznivými představami – ale bohužel – stalo se...
