Komunistické hnutí vznikalo v době, kdy dělníci neměli co do úst a jejich děti umírali na podvýživu a nemoci z podvýživy. Děti museli od mládí dřít ve fabrikách, bez jakýchkoliv vyhlídek a škol. Zatímco část lidí žila v přebytku a byli tlustí jako vepři, oni živořili. Nejvíc vydělával ten, kdo dával dělníkům nejmenší mzdu.
Je jasné, že každý člověk musí mít i svoji důstojnost a určité vyhlídky, jinak to nejde.
Krev není voda.
Co by asi dělali například dělník Havel, dělník Klaus a dělník Ruml a jiní, kdyby oni byli na začátku dvacátého století v pozici dělníků, kteří pracují čtrnáct hodin denně a děti by jim umírali na nemoci a podvýživu. Bydleli by v železničním vagonu a jedli by kukuřičný chleba a zapíjeli to meltou?
Založili by komunistickou, nebo socdemáckou buňku?
Chodili by na tábory lidu?
Vykradli by banku a nebo by žebrali u kostela?
Chytali by ježky a nebo si udělali guláš ze starých bot nalezených v popelnici?
A přitom by si notovali: „Všechno je OK – Pravda a láska konečně zvítězila. Děkujeme vám páni kapitalisté.“ Jiné možnosti by totiž neměli.
Proto zde museli alespoň na chvíli nastoupit komunisté. A lze jim asi těžko vyčítat, že se vždycky s každým nemazlili. Nikdo se totiž ani nikdy nemazlil s nimi.
