17.listopad 2006 – bylo mi tehdy divné, že si zmlácení několika studentů zaslouží větší piety, než 50 naprosto nevinných lidí zabitých propuštěnými vězni při nástupnické presidentské amnestii. Proto jsem jim založil v jednom výklenku podchodu malý pomníček s deskou „Na paměť 50-ti lidských obětí Havlovy presidentské amnestie“ a zapálil jsem 50 svíček. Tato pietní vzpomínka zde vydržela několik hodin. Až ji pak zlikvidoval zčásti po mírné, hlavně pak slovní potyčce se mnou člověk, který by se dal nazvat estébákem nového režimu. Byl zcela vedle z toho, že tato vzpomínka ostatním lidem vůbec nevadí... A naopak si jí často fotografují. Nikde se však v novinách tato fotografie neobjevila - nesměla se objevit. To už si ta „česká demokracie“ pohlídala. Možná si to pohlídala i ta „dnešní StB“.
17.listopad 2007 – bylo mi divné, proč se lidé nepostaví proti anarchii zvůle a moci pod názvem „demokracie“, když se tato nálepka již dávno zprofanovala a slouží jen několika vlivným lidem a jejich vrtichvostům. Čili, postavil jsem se vedle podchodu s malířskými deskami v rukou, které měly na čtvrtkách napsáno:
Havel + Klaus = kult osobnosti. „Demokraticky“ rozkradené banky „demokraty“.
Opět několik hodin nic a lidé mi naopak projevovaly svoje sympatie, ale jaksi potichu, aby je nikdo neviděl a jen tak mimochodem utrousili pár slov. Tak jako se doma šušká o hodně věcech, stejně jako se šuškalo za Husáka i Hitlera. Čili, stál jsem tam několik hodin a z druhé strany četl noviny. Žádný zvláštní průběh. Občas nějaký policajt.
Pak už si mě chtěli zkontrolovat. Asi... a udělali to následovně: Jedna ženská začala ječet a rvát mi desky z ruky - držel jsem je oběma rukama, nějaký chlap, zřejmě její společník, zvedl ruku k ráně na moji hlavu... „Bijou ženskou“, zakřičel chlap na rohu a mávl na policajty opodál. Lépe by to nezahráli snad ani na divadle... A v tu ránu tu byl 1 a pak 3 policajti. A ti dva provokatéři okamžitě zmizeli. Váš občanský průkaz – na mě policajti. A ten chlap, co kývl na policajty, si začal vymýšlet pohádky o tom, jak jsem napadl tu paní, ačkoliv jsem oběma rukama držel ty desky. No, chtěli mě legitimovat, odvést a pezekuovat, to je jasné. S ničím jiným jsem nepočítal...
Ještě, že tam stál pan redaktor Šinágl a všechno viděl a zastal se mě. Jinak možná ještě dnes bručím. Pan redaktor je sice zcela jinak politicky orientovaný, ale na demokracii chápe docela zdravě. A měl nakonec u sebe i diktafon a vše si nahrál... Nevím, jak se ta dnešní „StB“ jmenuje. Tak jí říkám „ta dnešní StB“. Jsou prostě „tajní“ tak utajení, že člověk nezná ani jejich název. Zahráli na mě asi hezkou habaďůru, co říkáte? A pomocí nastrčených figurek sloužících věrně „dnešní demokracii“ můžete dostat i pár let natvrdo. Ne všude může být pan redaktor Šinágl a pomáhat...
